Dovolená se přiblížila. Jako hlavní událost léta všemi očekávaná a také trochu obávaná. Snad se všechno podaří a dovolená se vydaří.
Začalo to pěkně. Při jedné nevinné lokální vyjížďce na kole (rozuměj - hraniční značku městečka jsme nevidešli ani z dálky) došlo ke kolonehodě. V. zkřížil cestu E., když na něj nervozní řidič použil klakson (aneb klakson použitý v nesprávnou chvíli nadělá více škody, než užitku). E. z výšky sedla kola spadla na náč krásný nový asfalt, aby prověřila, zda se mé zápisky o nekvalitě tohoto stavebního díla zakládají na pravdě. V tomto případě se ovšem nekvalita přiklonila na stranu lidské kůže, která jednoznačně v souboji s drsnou plochou asfaltky zvítězila. E. má tak na holeni nádhernou abstraktní kresbu, která dokonce, jak jde čas, mění barvy (aktuálně temně hnědý strup s žluto modrým podlitinovým rámováním).
Ač se osud zasnažil, tahle drobnost nemohla překazit přípravy.
I přes drobný karambol se E. vydala s chlapci na výlet kolem Třeboně. A když pominu jedno vosí žihadlo zapíchnuté v noze M., překvapivě naprosto bez následků.
Do odjezdu zbývaly pouhopouhé dva dny, když V. ráno vstal se slovy: "Mě asi vytejká mozek z hlavy!". Vzhledem k jedné drobné předchozí stížnosti na bolest v uchu následovala po této informaci návštěva pediatra s výsledkem naprosto bez překvapení. Co jiného by se před vytouženou dovolenou mohlo stát jiného, než prasklý bubínek jakovýsledek zánětu středního ucha. Praskl, praskl ... snad už bude po bolesti. Nebylo. Přidala se horečka, která den před odjezdem večer vyšplhala na krásných 39.6°C. Po konzultaci s na ORL jsme se přeci jen nachystali k odjezdu náležite vybaveni teorií, co si počít, když "to bude bolet" a co rozhodně nedělat s mořskou vodou.
Teplota už se nevrátila a tak jsme vyrazili.
Startovací okno se otevřelo v 3:30. Před sebou jsme měli 1250km a navigace si myslela, za necelých 13 hodin to spraví. Pro převzetí klíčů jsme měli přichystanou rezervu cca 3-4 hodiny.
Vyrazili jsme. Musím zmínit Sehll-ku před Dolním Dvořištěm, kde je za lidových 25Kč k mání presso s čerstvou koblihou a obsluha, která by prodala i čertovi zimník.
Cesta pokračovala pěkně a katastrofy předcházející odjezdu byly zapomenuty. Dokonce se ze zadních sedadel neozývaly běžné pokřiky a zvuky boxerského zápasu. Jedním slovem idyla. Přestávka u Salzburgu, výměna řidičů. E. otočí klíčkem a jedeme dál. ..... Jenže po otočení klíčkem sice v motoru cvaklo, ale startér se ani nehnul. Za dva roky jsem u Oktávky nezažil nic podobného! Žádnou paniku. Zkouším to já, protože jsem nevěřící Tomáš a i když vím, že E. je lepší řidič, než já, nedá mi to a zkusím to na vlastní prsty. Cvak a ... nic. V očích E. začíná lehce probleskvat náznak paniky. Kontroluju pojistky a ... nic. Pak se divám pod kapotu. Nevím, co čekám, že uvidím. Příznaky hovoří pro to, že do startéru nejde proud, ale všechno ostatní svítí, hraje... tipuji vypadlý drát, špatný kontakt.
Zítrám na motor. Vlastně ani nevím, kde je startér. Začínám si už sumírovat, co nahjlásím na asistenční službu. Pak ještě jednou prohlížím motor a tentokát místo startétu hledám pezprizovný drát. Pak mi padne oko na tlustý drát. Kdyz ho zvednu, končí smnršťovací bužírkou a pod ní je svazek měděných drátů. Vodič pro silný proud, odhaduji se svými chabými znalostmi elektroinženýra.
Teď mám kabel, ale nemám, kam ho šoupnout. Zbývá jedíné místo, a to pod krytem baterky. BINGO! Kryt se podaří vratným způsobem odklopit a jakoby uštípnutý konec kabelu je vidět. Po přiložení se motor roztočí. Uffff. Každé startování má teď sicé příchuť báječných mužů na létajících strojích, kdy ja pod haupnou ukazuju palec nahoru a křičím:"Kontakt!" a E. otáčí klíčkem. Spolehlivé.
Vyrážíme dál a a vzhledem o okolnostem je dolití oleje po rozsvícení kontrolky těsně pod Brennerem, možno pokládata za prkotinu. Na Brennerském mýtu se řadíme do pruhu, kde se platí kreditkou. Je prázdný. Všichni platí keš. Nám se keš nedostává, zato máme peněženky plné karet. Dinnersku automat smlsne a ihned vyplivne. Říkám si, že zase bude problém. Není. Karta je následována účtenkou na 8EUR. Takhle rychle placení kartou jsem ještě nezažil. Žádný PIN, žádný podpis. Ještě že průjezd Brennerem není bůhví jaký statek. To by bylo karetních fraudů. Kažodpádně díky za možnost platit kartou.
Před Brennerským mýtem jsme 30 minut popojižděli. Máček. Tedy ve srovnáním s tím, co následovalo. Cesta z vršku Brenneru k jezeru Laggo Di Garda trvala ...dlóóóóuho. Další "poprvé" a hned takováhla brutální "stau". Sumace říká, že v 9:30 jsem dolil olej pod Brenerem na Německo-Rakouské hranici. V 16:00 jsme mijeli sjezdy na Laggo Di Garda. přes 5 hodin popojíždění v zácpě. Celé údolí kolem Bolzana máme důkladně prohlédnuté.
Snad už jsme si letos smůlu vybrali.
